Mnichovská dohoda 1938 – 70 let od podepsání zrádného dokumentu

Když se řekne mnichovská dohoda, zahýbe to žlučníkem nejednomu vlastenci znalého historie. Dne 29.9.2008 si připomínáme 70. výročí od podepsání tohoto zrádného dokumentu, jenž nese podpisy Adolfa Hitlera (německý říšský kancléř a vůdce), Nevilla Chamberlaina (britský ministerský předseda), Benita Mussoliniho (předseda italské fašistické vlády a vůdce fašistické strany) a Eduarda Daladiera (francouzský ministerský předseda). Tito pánové zpečetili osud tehdejšího Československa tzv. o nás, bez nás. Svým podpisem ztvrdili souhlas o odstoupení našich pohraničních území (Sudety) nacistickému Německu, které si je nárokovalo.

Adolf Hitler byl ve svých požadavcích natolik neústupný, že byl ochoten kvůli územním nárokům vůči Československu riskovat i otevřený válečný konflikt. Právě tento konflikt, který byl doslova na spadnutí, byl příčinou ústupu západních velmocí hitlerovým požadavkům, neboť 20 let po strašlivé první světové válce rozhodně nehodlali znovu prolévat krev za tak malý stát, jakým jsme pro ně byli.
Oprávněně se tedy mnichovská dohoda nazývá diktátem, neboť jsme byli postaveni doslova před hotovou věc a západní „spojenci“ (Anglie a Francie) by po jejím odmítnutí československou vládou jistojistě nedostáli smluvním závazkům o vojenské pomoci, která je vůči nám vázala.
Dr.Edvard Beneš byl tedy postaven před historický milník. Buďto mnichovský diktát odmítne a dá světu jasně najevo, že se nehodláme podvolit neakceptovatelným požadavkům agresivního souseda a budeme se bránit, nebo se podvolíme zlovůli Německa, Itálie a našich povedených „spojenců“ Anglii a Francii.
Jak to dopadlo víme z dějin. Prezident Dr. Edvard Beneš odmítl návrhy výboru na obranu republiky, mnichovskou dohodu nepřijmout a namísto toho souhlasil a podvolil se. Dnes je ovšem jisté, že byl Anglií a Francií doslova vydírán, neboť by jsme po nepřijetí mnichovského diktátu byli zcela jistě označeni za agresory a viníky rozpoutání válečného konfliktu. Nebyli jsme pro ně už spojencem, nýbrž pouze potencionálním rizikem rozpoutání evropského válečného konfliktu, do kterého se jim kvůli nám jít nechtělo, ačkoliv je k tomu vázaly smlouvy.

Měli jsme se bránit?

To je otázka, kterou si často kladou nejen historici, ale i běžná laická veřejnost. Osobně se domnívám, že jsme se bránit měli. Ovšem je to spoustu ale. V první řadě musíme vzít v potaz, že Francie a Anglie by nám nepomohli, ačkoliv je k tomu vázaly smlouvy. Proč by tak v případě naší obrany učinili jsme si vysvětlili výše.
Dále tu bylo Polsko, které jen hladově čekalo na náš konflikt s Německem, aby si i oni „urvali“ svou kořist v podobě Těšínska. Dále nesmíme zapomenout na Maďary. Jejich nepřátelství vůči Československu bylo více než zřejmé a je téměř jisté, že by se přidali na stranu Německa a Polska.

Zajisté si položíte i otázku ohledně pomoci ze strany SSSR. Osobně se domnívám a potvrdil to v internetové debatě i historik Jan B. Uhlíř (VHÚ Praha), s jehož názory na tuto problematiku se zcela ztotožňuji, že pomoc od Sovětského svazu by přišla jen velmi těžko. Nesmíme zapomenout, že by vojska Rudé armády musela projít buď přes Polsko nebo Rumunsko, od nichž by k tomu potřebovaly jejich souhlas. Je více než pravděpodobné, že by takový souhlas SSSR nikdy nedostalo a tudíž by pomoc vůbec nedorazila a když, tak velmi pozdě.
Dále tu máme anšlus Rakouska. Tento akt byl pro naší zem zásadní, neboť obranná linie na hranici s Rakouskem nebyla zdaleka dobudována, dá se říci, že byla ještě v plenkách. Z tohoto důvodu byla jižní část Československa považována za tzv. Achillovu patu celé obrany státu. Z těchto aspektů a mnohých dalších zřejmě pramení rozhodování Prezidenta Beneše a tehdejší Čs. vlády přijmout diktát a postoupit hitlerovskému Německu naše pohraniční území bez boje.
Abychom ale nezůstali jen u negativ, tak tehdejší československá armáda byla nejen výtečně vyzbrojená a vybavená. Byla i armádou s množstvím zkušeností a především nadmíru odhodlaná bránit naši zem proti jakémukoliv agresorovi, jenž by roztáhl svůj hladový pařát nad naším státem. Na obranu vlasti bylo připraveno výtečné opevnění, které svou kvalitou převyšovalo legendární Maginotovu linii, byť nebylo zcela dokončeno.
Měli jsme válečnou vozbu, jenž převyšovala německé obrněnce, bylo k dispozici množství nadmíru technologicky vyspělé výzbroje, měli jsme ve zbrani zhruba 42 divizí (německo cca 42-45 divizí) a hlavně tehdejší vojáci byli ochotní bojovat jako lvi a položit své životy na oltář svobody, jen aby zmařilo plány něměckého agresora. Toto nadšení se ale netýkalo jen vojska, jsem si jistý, že by bojoval celý národ – taková nálada tehy panovala v československých luzích a hájích.

Nutí mě to citovat již zmíněného historika J.B. Uhlíře z jeho odpovědí na otázky čtenářů serveru iDNES: cit:

[blockquote author=“PhDr. Jan Boris Uhlíř, Ph.D.“]“… domnívám se ovšem, že Wehrmacht by byla odhodlaností a schopností Čs. armády bránit svou zem překvapena, možná i šokována, na všech úsecích.“[/blockquote]“

Je jisté, že i přes tento výčet pozitiv mělo tehdejší Německo převahu, zejména v letectvu, ale to nic nemění na faktu, že by si na nás přinejmenším pořádně vylámalo zuby. To je ale už jen čistokrevná spekulace neboť dějiny již byly napsány a my na nich nic nezměnímě.

Nelehká pozice prezidenta Dr. Edvarda Beneše

Pokusme se podívat na tehdejší nelehkou situaci očima člověka, jenž nesl na svých bedrech rozhodnutí, které mělo ovlinit životy všech Čechoslováků a nejen jich. Velmi často se ozývají hlasy, které nazývají Beneše zbabělcem. Osobně se domnívám, že to zbabělstvím nazvat nelze. Jistě tehdejší vládní a vojenské špičky vše pečlivě uvážili.
Vojenští specialisté byli pověřeni vládou a prezidentem republiky o objektivní zhodnocení nastalé situace a možností obrany. Jejich závěry nebyly nijak růžové. Generalita si v té době nemohla dovolit jakkoliv zalhat, jakkoliv zprávu pozměnit, jen aby měla možnost postavit se nepřátelům se zbaní v ruce, po čemž prahla společně s celým národem, proto spekulace o tom, že i nakonec armáda podlehla skepsi je naprosto mylná.
Naopak, armáda si přála postavit se agresorům na odpor, což ostatně dokázali mnozí z důstojníků a vojáků, kteří buď odešli bojovat za hranice nebo zůstali doma v ilegalitě a započali odbojovou činnost(po nastolení Protektorátu), ale bohužel, v náš neprospěch hovořilo mnoho strategicko-politických ukazatelů – byli jsme prostě SAMI! Toho si byl prezident Beneš zcela vědom.
Beneš nebyl voják, byl to čistokrevný politik a diplomat, postavený před rozhodnutí o osudech mnoha milionů českoslovenkých občanů a nejen jich. Pod tíhou nastalé situace rozhodl jako politik a diplomat, nikoliv jako voják (vrchní velitel Čs. branné moci) a to i přes protesty mnohých vojenských i politikých osobností. Snad nechtěl vidět národ krvácet v boji o jehož vítězném konci nebyl vůbec přesvědčen.

Nikdo z nás si ani v nejmenším nedovede přestavit, pod jakým tlakem Beneš byl a jaká obrovská tíha zodpovědnosti na něj dolehla, zrazen bez vidiny pomoci, postaven na pranýř dějin, rozhodl jistě dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ne, tento muž nebyl zbabělec, byl jen obětí vlastní víry ve spojence, kteří ho tak nestydatě zradili.
Mnichov znamenal pro Beneše, stejně jako pro jeho československé spoluobčany, obrovské trauma. Již nikdy se nezbavil tíhy odpovědnosti za mnichov 1938 jemuž se dodnes říká tzv. Mnichovský syndrom, kterýžto nás jako národ od té doby provází a dodnes jsme se od něj neoprostili. Leží na nás jako obrovský balvan, který ze sebe ne a ne setřást.
Nedávám proto vinu Benešovi, ale zbabělcům Chamberlainovi a Daladierovi, kteří nás prodali za mrzkou vidinu nejistého míru. 

Dovolte mi na závěr opět citovat historika J.B. Uhlíře: 

[blockquote author=“PhDr. Jan Boris Uhlíř, Ph.D.“]“Kdyby Západ chtěl, k Mnichovu by nikdy nedošlo. Západ nechtěl válčit a politika ústupků, jejímž vyvrcholením Mnichov bezpochyby byl, je dodnes vnímána – nejen u nás – jako vrchol oportunismu a zbabělosti. Když již byli premiéři Francie a Anglie v Mnichově, udělat více, než přinést Československo Hitlerovi na stříbrné míse, nemohli. Možná u toho nemuseli tolik mlaskat (Chamberlain).“[/blockquote]

Jaký je můj názor na Mnichov 1938?

Vlastně jsem vše napsal v předchozích řádcích. Mnichovská dohoda byla zrada západních mocností na tehdejším Československu a projevem zbabělectví Francouzské a Anglické vlády, potažmo pánů Chamberlaina a Daladiera.
Osobně prezidentovi Benešovi žádnou vinu nepřikládám a rozhodně si ho nedovoluji nazvat zbabělcem, ačkoliv bych se 1000x raději postavil nepříteli hrdě čelem se zbraní v ruce i přes vidinu porážky.
Pokusil jsem se jen vcítit do kůže prezidenta Beneše v té době. A víte co vám řeknu? Při psaní těchto řádek mi běhal doslova mráz po zádech – nikdy bych se nechtěl dostat do podobné situace, ve které prezident Dr. Edvard Beneš v roce 1938 byl.

Zavěrem

Jak už bylo na začátku řečeno. Je tomu již 70 let, co nás povedení „spojenci“ prodali rozpínavému nacistickému Německu. Tento den, který je temnou skvrnou v našich dějinách nemající obdoby, ovlivnil osud našeho státu na dlouhá desetiletí, prakticky až dodnes. Možná, že kdyby nebylo Mnichova 1938, nebylo by února 1948 ani srpna 1968. Naše dějiny by se vyvíjely úplně jiným směrem. Nic z toho však neplatí.
Nezbývá nám nic jiného, než-li se konečně se zmiňovaným mnichovským syndromem jednou provždy vypořádat a vzpomenout na vojáky, kteří neustoupili, zůstali věrni své přísaze a dál bojovali za svou vlast, ať už na domácí půdě pod rouškou ilegality nebo v Československých zahraničních armádních sborech. Mnozí položili své životy za obnovu míru. Těm všem patří náš obdiv a věčná úcta. 

Link: Koncept Mnichovské dohody z roku 1938 (Fronta.cz)
Link: Mnichovská krize – dokumenty (Fronta.cz)
Link: Armádní generál Jan Syrový o situaci v září 1938 (Fronta.cz)

Zdroj fotografií: Internet a BPK

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web využívá cookies více informací

Tyto webové stránky ukládají v souladu se zákony na vaše zařízení soubory, obecně nazývané cookies. Používáním těchto stránek s tím vyjadřujete souhlas. Cookies jsou malé datové soubory, díky kterým si navštívené webové stránky stránky pamatují vaše úkony a nastavení, které jste na nich provedli, takže tyto údaje nemusíte zadávat opakovaně. Cookies nepředstavují nebezpečí, mají však význam pro ochranu soukromí. Cookies nelze použít pro zjištění totožnosti návštěvníků stránek ani ke zneužití přihlašovacích údajů.

Zavřít