Životopis: Armádní generál Alois Liška, C.B.E.., D.S.O.

„Při vzpomínce na vlast mi mimoděk vstoupí slzy do očí a smutno je mi, smutno až k smrti…“

Takové jsou pocity muže, který celý život obětoval boji za samostatnost rodné země a svobodu národa, jenž se však ne vždy ke svým věrným zachová s odpovídající úctou. Abychom pochopili onu myšlenku, nestačí jen přečíst následující řádky…

Alois Liška se narodil dne 20. listopadu 1895 v osadě Záborčí u Malé Skály. Společně se šesti sourozenci vyrůstal v drsném podhůří Jizerských hor. Navštěvoval obecnou školu v nedalekých Voděradech, kde se projevoval jako bystrý žák, s mimořádně dobrou pamětí, a proto pan řídící Finke, vlastenecký kantor doporučil rodičům dát jej na studia. Přes finační zatížení byl proto v roce 1907 přihlášen na c. k. státní reálku v Turnově, kam po dalších sedm let pěšky denně docházel. Již tehdy se projevily jeho vlohy pro matematiku a fyziku, což bylo pravděpodobně jedním ze základů, na nichž se později odvíjela jeho životní dráha. V červnu 1914 složil úspěšně maturitní zkoušku a nastoupil jako asistent státních drah na železniční stanici Třemešná u Dvora Králové nad Labem. Po vyhlášení Světové války byl i on, stejně jako mnoho jiných krajanů dne 15. listopadu 1915 odveden, coby jednoroční dobrovolník zařazen k rakousko-uherskému Zeměbraneckému pluku č. 10 a určen do školy na záložní důstojníky v Inšpruku. Dopisy, které mladý kadet psal rodičům a sourozencům, svědčily o jeho vřelém vztahu k rodině, k rodnému kraji a ke svému národu. Citujme z jednoho z nich: „Vzpomínám na zemi mateřskou, která ač třeba by pobloudila, vlastně národ v ní, přece jest to otčina a nejdražší mu jest.“ Po absolvování školy byl 18. června 1916 odeslán na východní bojiště ve funkci velitele čety, při první příležitosti však již 6. července přeběhl s dalšími vojáky své čety do ruského zajetí. Dne 1. ledna 1917 se dobrovolně v zajateckém táboře Berezovka přihlásil k československým legiím a po svém přijetí 21. července byl přidělen k 1. baterii 1. československého dělostřeleckého divisionu v Tyranovce. V prosinci téhož roku byl povýšen na střelmistra a v dubnu následujícího na mladšího ohněstrůjce. Jako velitel čety se účastnil bojů při ústupu legií z Ukrajiny a v sibiřské anabázi proti „bolševikům“ u Syzraně, Lipjag, Samary, Buzuluku, Bugulmy, Simbirsku a dalších. Za projevenou chrabrost byl v prosinci povýšen na šikovatele a na počátku roku 1919 se podrobil zkoušce na důstojníka dělostřelectva. Prošel opět střety u Birusy, Kantorskoje a posléze byl přidělen na obrněný vlak „Orlík“, se kterým se v dubnu účastnil krom jiného i ostřelování Birusy a 8. května přepadení stanice Tajšet, to však byl již jmenován podporučíkem. 1. dubna 1920 byl opět povýšen, tentokrát na poručíka, ještě téhož roku na nadporučíka byl určen správcem skladů ve Vladivostoku.

Liška plk

Do své vlasti se vrátil mladý důstojník posledním lodním transportem. Společně s dalšími legionáři byl po dvou letech od konce Světové války přepraven napříč Indickým oceánem a Suezským průplavem do Terstu a odtud vlakem do Prahy, kde stanul přesně v den svých 25. narozenin, 20. listopadu 1920. Radost z návratu do svobodné země se však bohužel mísila se smutnou zprávou o smrti matky, která se shledání se svým milovaným synem již nedočkala. Prvého prosincového dne byl převzat do kategorie důstojníků z povolání a byl přidělen službou k lehkému dělostřeleckému pluku 51 v Jičíně. Jistě nemohl tušit, že společně s tímto útvarem spojí na dalších devatenáct let svůj osud. Houževnatému důstojníku nechybělo štěstí ani v soukromém životě; následujícího roku se oženil s Annou Jírovou z Roudného a když se posléze narodila dcera Vlasta a syn Jaroslav zdálo se, že nic nemůže narušit klid šťastných manželů. Rovněž u armády se dařilo; kapitán děl. Alois Liška byl nejdříve určen velitelem baterie, tehdy již posádkou v Brandýse nad Labem, a od 3. dubna 1923 byl odkomandován na tři měsíce do střelecké školy dělostřelectva v Olomouci. Od návratu zpět k pluku až do roku 1924 střídavě vykonával funkce velitele baterie, resp. zástupce velitele oddílu v posádkách Brandýs nad Labem a Čtyři Dvory a obdržel opět zprávu o povýšení, na štábního kapitána. Všemi kladně hodnocený „vyšší důstojník“ byl 1. října 1924 přemístěn k Velitelství zemského dělostřelectva v Praze, odkud se navrátil zpět na konci srpna následujícího roku. Zde však pobyl jen rok, ve funkci velitele oddílu, protože dík svým schopnostem a nesporným osobním kvalitám byl povolán 3. listopadu 1926 jako frekventant do Vysoké školy válečné v Praze. Tu úspěšně dokončil 14. září 1929 a byl povolán zpět k dělostřelcům, tentokrát však posádkou ve Staré Boleslavi. Zde major dělostřelectva a zároveň velitel II/51. oddílu pobyl opět necelých dvanáct měsíců a byl převeden do Prahy, aby se zde mohl stát „řádným učitelem taktiky dělostřelectva“ v Kursu pro velitele vojskových těles a oddílů. Tam, povýšen na podplukovníkova obdržel, při odchodu 20. listopadu 1934 za období „čtyřleté výborné služby a velmi úspěšnou činnost“ velitele kursu, brig. gen. Františka Bláhy pochvalné uznání. Alois Liška se navrátil zpět do Brandýsa nad Labem, protože s platností od 1. října t. r. zastával funkci prozatimního velitele děl. pluku a po povýšení na plukovníka 1. srpna 1935 se stal k poslednímu lednovému dni roku 1935 definitivně jeho velitelem. Nadřízenými byl hodnocen jako: „pilný, důkladný, iniciativní, samostatný, vážné a mužné povahy. Pro svou přímost, zdravé názory, bodré vystupování, účelnou a zdravou metodickou práci a vědomosti má blahodárný vliv na výchovu podřízených jak ve věcech mravních, tak i odborných a je oblíben u mužstva pluku. Pluk vede po stránce výcvikové i administrativní velmi dobře. Po stránce taktické i technické je velmi dobře způsobilý vésti dělostřeleckou skupinu.“ Snad právě tato poslední věta jako by předurčila jeho další osud. V pohnutém roce 1938 byl nejdříve odeslán jako posluchač kursu pro vyšší velitele. Znovu citujme z posudku, vypracovaného divisním gen. Františkem Hrabčíkem, velitele kursu: „Temperamentní, svérázný, ryzí povahy, přímý, iniciativní, a samostatný, energický, sebevědomý, velkých vojenských znalostí. Velmi bystrý, chápe velmi rychle a dobře, uvažuje logicky, rozhoduje se rychle, jasně a jednoduše. Velmi dobrý a pohotový instruktor. Naprosto spolehlivý, velmi svědomitý a pracovitý, velmi dobrého společenského vystupování. Způsobilý veleti divisi a zastávati místo brigádního generála“. V červnu byl plk. Liška přidělen k MNO v Praze. Zde také prožil jedno z nejkrásnějších období, plné národní soudržnosti, hrdosti a odvahy při vyhlášení mobilisace branné moci 23. září. Sám, jedním z nejmladších plukovníků u československé armády, byl jmenován velitelem dělostřelectva Rychlé divise 1, kde se pro své výtečné schopnosti „velmi dobře osvědčil.“ Bohužel, armádě nebylo dáno chránit mladý demokratický stát, a tak naději nahradilo hořké zklamání, spojené se sílící nenávistí proti fašistickému Německu. Plukovník Alois Liška byl po demobilisaci armády převeden do Prahy k dělostřeleckému odboru MNO, kde se také v březnu následujícího roku stal svědkem potupné dohry mnichovské dohody, okupace zbytku tehdy již rozděleného státu. V dubnu 1939 byl naposledy přidělen k likvidujícímu Dělostřeleckému pluku 51 v Brandýse nad Labem. V posádce pluku a ve Staré Boleslavi, prožíval se svou rodinou jedny z nejhorších okamžiků svého života. Přesto byl pevně rozhodnut k odporu proti našemu „německému ochránci“ a již od počátku okupace se zapojil do činnosti ilegální odbojové vojenské skupiny, která se později změnila v pronásledovanou Obranu národa.

Již v květnu 1939 byl převeden do oboru Ministerstva školství a osvěty a byl určen ředitelem vyššího automobilního učiliště v Praze. Na počátku roku 1940 však začalo zatýkání v řadách „muzikantů“, jak si tehdy všeobecně odbojáři z Obrany národy říkali, při kterém bohužel byla prozrazena i činnost Aloise Lišky. Tomu proto zbývala pouze jediná možnost jak se vyhnout zcela jistému zatčení a s největší pravděpodobností i smrti – ilegálnímu odchodu z Protektorátu. Rozhodování nebylo jednoduché zvláště proto, že musel zanechat ve vlasti i svou rodinu, která tak byla vystavena neustálému pronásledování mstivou okupační mocí. Pravděpodobně stejné události by však následovaly i v případě jeho zatčení, a tak se rozhodl dne 16. února společně s dalšími šesti důstojníky a jedním vojínem překročit za pomoci místních převaděčů státní hranici přes Javořinu směrem na Nové Město na Slovensku. Unikl tak šťastně předem připravenému zátahu Gestapa ve svém bydlišti. 19. února překročil v prostoru Michalovců s další skupinou maďarské hranice, kde však byli všichni zatčeni a odvezeni do „Tolonchazu“ v Budapešti. Odtud, přes opakované německé žádosti o vydání uprchlíků zpět do Protektorátu, byli 16. března propuštěni. Proto co nejdříve skupina pokračovala do Jugoslávie, kde stanula v noci ze 17. na 18. 3. V Bělehradě se všem dostalo poprvé aktivní pomoci v Českém domě, kde působil i armádní gen. Heliodor Píka a organizoval přechody uprchlíků k nově se tvořící vojenské skupině ve Francii.

Dne 24. března 1940 odjíždí plk. Liška vlakem do Bejrútu, 6. dubna následuje přeprava lodí „Compiegne“ do francouzské Marseille a odtud ihned do Agde. 16. dubna byl prezentován ve výcvikovém táboře čs. zahraniční armády, na půdě svobodného státu, opět mezi odhodlanými vlastenci. Byl ihned určen k 1. dělostřeleckému pluku La Nouvelle, kde po několika dnech také převzal velení celého útvaru. V den vyhlášení napadení Francie německou armádou – 10. května byl oficielně jmenován zatimním velitelem. Bohužel pluk nebyl dostatečně vyzbrojen, chyběly dopravní prostředky a rychlý spád událostí zabránil jeho bojovému nasazení. Přesto, v hodnocení činnosti čs. divise gen. B. Neumannem-Miroslavem nacházíme následující konstatování: „…(plk. A. Liška) jest poctivý, osobně čestný, národně spolehlivý, který nehledí osobního pohodlí ani výsad hodnosti. Odborné znalosti velmi dobré, organisaci výcviku vedl velmi dobře. Přes obtíže byl pluk k okolnostem poměrně dobře připraven.“

Po kapitulaci Francie byl evakuován se „svými dělostřelci“ na lodi Viceroy of India do Velké Británie. Zde byl po utvoření Čs. samostatné brigády dnem 14. srpna ustaven velitelem 1. dělostřeleckého oddílu, situovaného v prostoru Moreton Morel. 15. května 1941 byl oddíl rozšířen na pluk a pro československé dělostřelce tak započalo období tříletého intenzivního výcviku. Ostré střelby, taktická cvičení, množství kurzů, to vše bylo součástí tvrdé přípravy. Hodnocení plk. Lišky jsou i v této době velmi kladná: „Přímý, energický, národně poctivý, spravedlivý. Ovládá důst. sbor, snaží se co nejvíce vyřídit v pluku. S plukem dosahuje dobrých výsledků. Velmi dobré znalosti svého sboru i všeobecné taktiky s celkovým stupněm kvalifikace: výtečný“, tak zní například posudek gen. Neumanna-Miroslava za období let 1941 a 1942. Téměř shodně byl posuzován i po další roky činné služby. V prosinci 1942 byl jmenován rovněž velitelem kursu pro důstojníky štábu a dnem 21. března 1943, po odchodu gen. Neumanna k MNO v Londýně, ustaven velitelem brigády. V létě jej také zastihla další neočekávaná zpráva. S účinností od 31. července 1943 byl totiž ve svých 48 letech mimořádně povýšen presidentem republiky Dr. Edvardem Benešem do hodnosti brigádního generála. Čas však plynul dál a o měsíc později, po příjezdu čs. jednotky ze Středního východu, došlo k další významné změně. Na základě dohody MNO s britským velením byla jednotka přeorganizována na Československou samostatnou obrněnou brigádu a vyzbrojena tanky typu Cromwell. Následoval znovu intenzivní výcvik, který pokračoval i v následujícím roce. Dne 6. června 1944 se uskutečnila v Normandii dlouho očekávaná invaze spojenců, a tak i pro brigádu nadešel čas přesunu zpět, na evropskou pevninu. Městem soustředění byl určen prostor francouzského města Falaise, kde velení očekávalo v napětí dalšího rozkazu. Ten za nedlouho určil veliteli brigády, že celý útvar bude převelen k opevněnému přístavu Dunkerque s cílem donutit místní patnáctitisícovou posádku ke kapitulaci. Ke zdárnému splnění cíle měly dopomoci i přidělené menší spojenecké jednotky. S blížícím se koncem války chtěli také českoslovenští vojáci přispět své vlasti, a tak sílily hlasy, vyzývající po přemístění brigády od Dunkerque. I gen. Liška, v touze po návratu, několikrát intervenoval u spojeneckého velení, aby brigádu uvolnilo k toužebně očekávanému osvobození okupovaného Československa, avšak jeho úsilí bylo marné. Po osobní intervenci u polního maršála B. L. Montgomeryho dosáhl alespoň toho, aby mohl být do vlasti vyslán symbolicky tzv. kombinovaný oddíl, který stanul na hranicích rodné země 1. května 1945. Dne 9. května kapitulovala německá posádka v Dunkerque pod velením viceadmirála Frisiuse. Za několik málo dní tak konečně brigáda mohla nastoupit cestu do již svobodné země.

Po návratu do Československa, na konci května 1945 jej očekávalo šťastné shledání s manželkou Annou a dcerou Vlastou, které byly nacisty vězněny v koncentračním táboře Ravensbrück; i se sestrou Martou v rodném Záborčí. Společná radost však byla také doprovázena bolestí, neboť syn Jaroslav a starší generálův bratr Josef byli několik dní před koncem války zastřeleni na pochodu smrti. Již 1. června byl Alois Liška povýšen na divisního generála, nově nastupujícímu komunistickému režimu však byl již tehdy, stejně jako mnozí další důstojníci „západní orientace“ nepohodlný, a proto byl od bojového útvaru přemístěn a následně určen velitelem Vysoké školy vojenské, kde setrval až do roku 1948. Dne 1. dubna 1946 byl sice povýšen na armádního generála avšak chvíle, vyměřené mu novým vedením státu, se neúprosně krátily. Bývalý zástupce velitele brigády, nyní náčelník Hlavního štábu a další z mnoha „aktivních“, arm. gen. Bohumil Boček, každým rokem pečlivě opisuje do Kvalifikační listiny tytéž tendenční, nesmyslné posudky, z nichž vybíráme zvláště část posledního, z roku 1948: „Je iniciativní, až příliš samostatný. Běžné záležitosti sleduje, avšak k novým zkušenostem východního spojence odmítavý. Nenašel kladný poměr k lidově demokratickému řádu republiky, proto je pro službu v čs. armádě neupotřebitelný…“ Bezprostředně po únorovém puči byl 29. února 1948 arm. gen. Alois Liška zbaven funkce a dán na „tříměsíční zdravotní dovolenou.“

Pod dohledem Státní bezpečnosti byl přeložen ke dni 1. června do výslužby. Dění ve vlasti mu jistě nápadně připomínalo osudný rok 1939, a tak mu zbyla opět jediná možnost jak si zachovat svobodu a pravděpodobně i život. Shodou okolností, v den zvolení Klementa Gottwalda presidentem republiky, 26. června 1948, se mu podařilo ztratit se z očí StB a ještě téhož dne opustil svou milovanou zemi. Tentokrát bohužel naposled, bez možnosti návratu, se uchýlil k exilu ve Velké Británii v naději, že se poměry ve vlasti změní. V Londýně kde také žil, se stal ředitelem jazykové školy na Oxford Street, jako čestný předseda Československé obce legionářské 2 se zapojil do všech akcí, které Britům připomínaly, že malý národ ve střední Evropě má nezadatelné právo na svou svobodu. V odloučení od rodiny, kterou směl spatřit poprvé až v roce 1969, napsal tři roky před svou smrtí příteli Ing. Vlčkovi: „Každý kámen, každý strom na Záborčí bych políbil, kdybych se tam mohl vrátit.“ Bohužel se však návratu zpět nikdy nedočkal. Zemřel 7. února 1977 v Londýně ve věku 82 let. Tam se také, za přítomnosti zástupců britské armády, bývalých vojáků Československé samostatné obrněné brigády a dalších hostů po patnácti dnech uskutečnil smuteční obřad. Čest jeho památce!

Československá a spojenecká vyznamenání, udělená arm. gen. Aloisu Liškovi za účast v I. odboji:

Čs. válečný kříž, Kříž sv. Jiří IV. stupně, Medaile vítězství, Revoluční medaile,
Československá vyznamenání, udělená za účast ve II. odboji: Československý válečný kříž 1939 – udělen třikrát,
Medaile za chrabrost, Medaile za zásluhy I. stupně, Pamětní medaile 1939-45, Štefánikův pamětní odznak „In memmoriam“
Vyznamenání a udělená Velkou Británií: Most Excellent Order of British Empire (M.B.E.), Commander of British Empire (C.B.E),
Distinguished Service Order (D.S.O.), Vyznamenání udělená U.S.A: Legion of merit,
Francouzská vyznamenání: Legion d´ honneur, Croix de Guerre (s palmou)
Sovětská vyznamenání: Orděn partizanskija zvezda, Orděn Za chrabrost

Fotografie pocházejí ze sbírky Roty Nazdar – www.rotanazdar.cz

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *