Poslední boj škpt. Václava Morávka

Ve vzduchu je cítit jaro a nic ani náznakem nepřipomíná nepříjemnou zimu roku 1942. Letní čas začne platit až za šest dní, křižovatka ulic Prašný most a Milady Horákové je dokonale ucpaná kolonami automobilů, je zase podvečer jako tenkrát. Tramvaje jedoucí na Bílou horu a Petřiny mají svou zastávku až za křižovatkou, celá ulice vypadá úplně jinak než tenkrát. Trafika, co stávala na rohu a benzínová pumpa naproti už zde taky nestojí, jediné místo, které by mohlo pamatovat drama, které se zde odehrálo, je topolová alej, lemující chodníky vedoucí přes malý parčík od třídy Milady Horákové a zeď podél ulice Prašný most.

Prolog

Na horním okraji parčíku stojí malý pomníček. Býval zanedbaný, ale od revoluce v devětaosmdesátém je už upravený a nechybějí na něm květiny. Kolikrát jsem už tady takhle stál je těžké spočítat. A kolikrát jsem se snažil si představit , jaké asi byly poslední okamžiky života štábního kapitána Václava Morávka, posledního z „Heilige drei Könige“, jak si je protišpionážní oddělení pražského gestapa pojmenovalo ve svých záznamech, nelze s jistotou ani odhadnout. Po válce nebylo napsáno mnoho knih zabývající se nekomunistickou protinacistickou rezistencí v Československu, vyjma několika let v období krátce před rokem 1968. O to víc je nutno poděkovat všem autorům, kteří nám svými pracemi přiblížili dramatické události té doby a byli i příčinou mého pozdějšího „zajetí “ touto problematikou. Po změně poměrů v roce 1989 se objevilo mnoho dalších vynikajících prací, snad poslední je téměř dokonalá studie historika Viléma Čermáka, která vyšla v roce 1998 v Historii a vojenství pod názvem „ Tři otázky Václava Morávka.

Chtěl bych čtenáře těchto stránek seznámit s výsledky mého několikaletého pátrání po objasnění okolností, za jakých v první jarní den roku 1942 zahynul brigádní generál Václav Morávek,( in memoriam, 8.květen 2005 ). Pokud jsou moje závěry správné, pak posledních čtyřiadvacet hodin života tehdejšího škpt. Václava Morávka proběhlo následovně:

Bartoš s Krupkou odjeli z Pardubic ráno 20.3. do Prahy. Ubytovali se u Česnekových v Čerchovské ulici č.3 na Vinohradech a na večer se vydali do Chotkových sadů na schůzku s Morávkem/ nyní Ota/. Přes Marii Moravcovou dojednaná schůzka proběhla mezi 22.00-23.00. Bartoš předal Otovi tři podobenky, které si nechal s ostatními členy desantu SILVER A zhotovit v Pardubicích. Domlouvá schůzku s Valčíkem , Gabčíkem a prof. Vaňkem. Morávek navrhuje zítřek, byt paní Ludmily Peršínové, Staroměstské náměstí č.26.( Morávek v tomto bytě pravděpodobně v poslední době i několikrát přespal ). Bartoš přebírá poslední Otovy zprávy pro Libuši, mimo jiné týkající se otázky útěku A54/ nyní Eva/. Morávek v ní žádal o urgenci odpovědi na svou žádost pro zajištění odchodu Evy za hranice. Řehák/Fešák/ sám prováděl na Morávkův příkaz průzkum situace a zajištění bytu v Náchodě, který chtěl Morávek použít jako přechodný úkryt pro A54. Bylo však již pozdě, jelikož téhož dne gestapo Thümmela potřetí a definitivně zatklo. To Morávek nevěděl. Poslední zprávu od A54 převzal prostřednictvím mrtvé schránky v hrobce rakouského generálmajora rytíře Wenzela Schipky von Blumenfeld až dnes.

A54 byl v té době neustále sledován a jen nedůsledností jednoho ze svých strážců, gestapáka Scharfa, který u něj, v pronajatém přízemním bytě domku manželů Böswartových v Marciově ul.8 ,( dnes U třetí baterie ), usnul, se mu podařilo oknem proklouznout a v noci z 19.3 na 20.3. umístit zprávu pro Otu do mrtvé schránky. V ní Thümmel nejspíš žádal o co nejrychlejší možný útěk, jelikož nastalá situace již překročila onu hranici, kdy podle Morávkovy depeše ze 14.3.: ……“ Eva půjde , bude-li zle “. Thümmel byl pro svou záchranu schopen riskovat vše, ale zradit jedinou možnost úniku z dosahu gestapa, by bylo nelogické. Morávek se v těchto chvílích zřejmě rozhodl provést vše pro jeho záchranu jen svými prostředky a to i za cenu improvizace. Už s ohledem na dnešní večerní schůzku s Bartošem. (Řehák později dostal za úkol informovat Thümmela, že 21.3. zinscenují únos. – Tento časový údaj snad už Thümmel při výslechu uvedl, jako zpravodajec věděl, že teď už hraje jen o svůj život a protože už neviděl možnost svého útěku jako reálnou, doufal, že Morávek nepadne gestapu do rukou živý.). Použije se byt v Náchodě a pak se uvidí. Času se však již nedostávalo. Pokud se Morávek rozhodl opustit horkou pražskou půdu rovněž co nejdříve, rozhodl se pravděpodobně také téže noci. ( při schůzce s Bartošem, pozn. J.S.).Bez A54, komplikovaném spojení s Londýnem a při pocitu, že nemá dostatečnou podporu vedení ilegálních organizací pro své záměry, je to jen logicky zdůvodnitelný krok. Navíc se v Pardubicích zdála půda pro ilegální činnost daleko příznivější. ( Naproti tomu zde R. Ströbinger zřejmě fabuluje možnost vytvoření partyzánské skupiny v křivoklátských lesích , odchodu J.Gabčíka a J. Kubiše k rodičům Marie Líkařové do Hrádku u Nechanic, pravděpodobně se opírá o Vaňkovu spekulaci ),Od 20.12. , kdy gestapo sledovalo „horkou“ Morávkovu stopu a zatýkalo Morávkovy spolupracovníky, hodlal Ota splnit ještě jeden úkol. Zlikvidovat majora „ H“ (podle M. Ivanova…… ), kterého gestapo propustilo po zatčení okruhu spolupracovníků plk. Churavého/ Vlka, Kapra,/ v říjnu 1941.( Kettner s Jedličkou ho uvádějí jako npor.S, toto vyjádřil ve svém úsudku pplk. Janotka po poradě mezi svými přáteli.) Morávek řekl spojce sokolské organizace „JINDRA“, Lídě Hajné, ani ne před týdnem, když mu přinesla do smíchovského bytu jejího známého v Nádražní ulici, ( Morávek zde , pod smyšlenou legendou, že je její bratr Jiří Vraný, našel jedno z posledních bezpečných útočišť ), jídlo, peníze a čisté prádlo, toto:“ Pustili majora „H“ a myslím, že to udělali proto, aby mě dostali. Ověřím to schůzkou“. ( I v depeši, kterou odvysílal Potůček 14.3., Morávek , mimo jiné uvádí, že: „ Výpověď „Vlka“ Frantu ohrozila. Dole sedí zrádce“ Zde Morávek mylně označil plk. Churavého za zrádce, tím byla jeho spojka npor.S.). Morávek vycházel do terénu jen v nejnutnějších chvílích. Domluvil si oběd u Janotků na neděli 22.3.1942. Od lidí napojených na Marii Moravcovou věděl, že mu Bartoš přinese fotografie na nové průkazy, které hodlal předat mjr. Janotkovi. Po schůzce v Chotkových sadech se vrátil do bytu na Smíchově. Následujícího dne na Klárově, cestou na schůzku v bytě na Staroměstském náměstí, ( Anthropoid,Valčík a prof.Vaněk ) , náhodně potkal mjr. „ H “( konfident gestapa, Kettner s Jedličkou ho uvádějí jako npor. S, opírají se při tom o výpověď Řehákova spoluvězně z Pankráce……) a to rozhodlo. „H“(S) mu chtěl předat nějaký materiál od „Vlka“ a také peníze pro ilegální činnost , které si „Vlk“ ještě před svým zatčením u něho uschoval. ( Gestapo logicky chtělo navnadit Morávka na peníze, které se hodí vždy a materiály, o nichž dosud jakoby neměli tušení a které je třeba stůj co stůj zachránit).

Morávek se urychleně spojil s Řehákem a požádal ho, aby se setkal s Thümmelem v 19.00 v parku u střešovické vozovny, ( Tento časový údaj zřejmě obsahovala zpráva z mrtvé schránky a navrhoval ho Thümmel, jelikož ještě nevěděl, že bude příští den zatčen. Jako zkušený agent ale vytušil, že již dlouho nebude schopen vodit gestapo za nos. A proto pospíchal se zmizením. I pro tento případ měl Morávek s Thümmelem domluvený postup, Řehák měl dojít k Thümmelovu domu, kde měl najít smluvené znamení, kolečko namalované křídou,( srovnej s vlnovkou u bytu JUDr. Porta, souseda z přízemí Marie Magdy Rezkové, Pštroska 3 – není to až tak nepravděpodobné, vzhledem k Morávkovým zvykům), to samozřejmě už Fešák nenalezl, přesto na určenou schůzku ke střešovické vozovně šel, protože schůzka byla domluvena předem Otou a Evou.
Jeho pozdější vyprávění Svobodovi v cele na Pankráci o zapomenuté pistoli, mělo jen vysvětlit jeho desetiminutové zpoždění oproti časovému plánu, tak jak ho znalo gestapo.) a řekl mu, že v 22.00 má být připraven k útěku ve svém bytě, protože na původně domluvenou hodinu má Ota ještě důležitou schůzku.( Řehák – Fešák po svém zatčení mohl předpokládat, že k němu na celu dají konfidenta, který se z něj pokusí dostat více, než by se podařilo gestapu při výslechu. Pokud byl svědek Svoboda onen konfident, měl jedinečnou možnost vyfabulovat další události ohledně schůzky u střešovické vozovny, vzhledem ke svému pozdějšímu životu po válce. Řehák se s ním znal a proto mohli na gestapu předpokládat, že mu bude Řehák důvěřovat. Nebyl totiž žádný jiný svědek, který by mluvil s Řehákem před a po zatčení. Legenda o zaměstnanci magistrátu působí poněkud nepravděpodobně. Abendschön i Fleischer po válce uvedli, že jeli ke střešovické vozovně najisto. Jenom pro jistotu observovali celý potencionální prostor od Chotkových sadů až ke střešovické vozovně, jelikož nechtěli riskovat prosincovou blamáž a taky do poslední chvíle netušili, kam a v kolik hodin postupně V.Morávek přijde. Řehák úmyslně zatajil , jak před gestapem , tak i před Svobodou, že muž, se kterým se měl setkat, byl Thümmel. Že tato skutečnost byla gestapu již známa, se mohl pouze domnívat. Přestřelku u vozovny už mohlo zinscenovat gestapo samo, již s ohledem na alibi pro Svobodu.

Sám Řehák byl přesvědčen, že střílející muž byl Svoboda……). Morávek sám jel na schůzku s „H“(S) do Chotkových sadů“. Buď ověřit svoje tvrzení, že mjr.“H“ pustili proto, aby ho dostali, nebo převzít avizovaný materiál, který by předal ještě téhož večera mjr. Janotkovi do úschovy. ( Morávek by nikdy neposlal Řeháka samotného na nejistou schůzku, nebylo to v jeho povaze. Vždy si vše raději ověřil sám osobně. Ovšem musel nějakým způsobem informovat Thümmela, že převzal jeho vzkaz.) Peníze by byly použity na krytí Thümmelova útěku.To vysvětluje koženou aktovku, fotografie a klíče, (mj. od Janotkova vchodu a bytu), které měl u sebe. Ta schůzka již byla prozrazena, jelikož „H“(S) byl skutečně konfident gestapa. Tím, že Morávek s touto alternativou počítal, nebylo těžké, aby si všiml, že je okolí Chotkových sadů gestapem obsazeno. Pokusil se nepozorovaně uniknout naskočením do rozjíždějící se tramvaje, zrovna před Bílkovou vilou. „H“(S )však poskytl gestapu popis dopoledního Morávkova oblečení a aktuálního vzezření. ( V tomto místě našeho příběhu udělal Ota jednu z mála chyb, kterých se dopustil, bohužel v jeho životě osudově poslední, navíc lze jen těžko odhadnout, zda-li měl Ota možnost změnit oblek a vizáž.)
Nejpravděpodobnější místo, odkud by gestapáci mohli nepozorovaně sledovat okolí, bylo právě od Bílkovy vily a snad i z ní samotné. Všimli si, že jeden muž odpovídajícího popisu, naskočil do tramvaje č.20 jedoucí na Petřiny. Nechtěli ho vyplašit a sledovali tramvaj automobilem. Ve stanici u Špejcharu do tramvaje dva z nich přestoupili. ( Zde je možná i varianta, že nepřistoupili, což by odpovídalo svědectví Elišky Pichrtové a dále sledovali tramvaj vozem. Až když Morávek na Prašném mostě vystoupil, vyskočili z auta také – byli to nejpravděpodobněji Herschelmann s Fleischerem ) Stále totiž platil Geschkův rozkaz, že musí Morávka dostat živého a nešlo jen o usvědčení Thümmela. Morávek byl pro gestapo příliš cenným mužem.
Morávek pochopil, že se mu nepodařilo nepozorovaně uniknout z pasti v Chotkových sadech. ( Fleischera přece musel poznat – proto ta Morávkova nervozita. Gestapáci nechtěli riskovat střelbu v tramvaji ze dvou důvodů. První byla relativně blízká vzdálenost od Morávkových pistolí a následný zmatek, který by musel nutně nastat mezi cestujícími. Ten by se mohl stát Morávkovou výhodou). Pokusí se uniknout hned na další zastávce. Tramvaj zastavuje, Morávek se neohlíží, ale přítomnost pronásledovatelů vnímá víc než zřetelně. Váhá, kam nejrychleji zmizet. Pěšinka vedoucí k zahradnictví je příliš pustá, nezmizí mezi lidmi jako v prosinci. Najednou je jasné, že pronásledovatelů je více. Gestapo téhož večera obsadilo snad všechny myslitelné body, kde by se mohly cesty aktérů tohoto dramatu protnout. Morávek vidí, že zleva naproti před křižovatkou se od zaparkovaného automobilu odlepily dvě postavy. ( Nemuseli se nutně odlepit od zaparkovaného auta, v tomto místě si nejsem jistý pozicí Kowalczyka a Schultzeho – neviděl jsem originál Kowalczykovy výpovědi. Já jsem to pochopil tak, že stáli zhruba na půli cesty mezi střešovickou vozovnou a parčíkem u Prašného mostu. Pak by souhlasila možnost, že Kowalczyk i Schultze slyšeli střelbu a využili zhruba stometrového svezení projíždějící tramvají- po vyskočení z tramvaje už mohli být spatřeni jak samotným Morávkem, tak i paní Pichrtovou a mohli se zapojit do přestřelky.)

Aktovku Morávek v rychlé chůzi odhazuje za křoví. Že ho nepřelétla, si už neměl čas všimnout. Sáhne do kapsy a palcem odjistí pistoli. Tuší, že přichází poslední boj. Gestapáci se blíží. Ty za sebou už ani nevnímá. Zrychlí až do běhu a začne střílet na postavy před sebou. (Zřejmě šlo o pokus prorazit až do vilové zástavby na Ořechovce.) Jeho pověstná muška ho však v tento rozhodující okamžik zklamala. Gestapáci se mu snaží zasáhnout nohy, to se jim po chvíli hned dvěma zásahy zdaří, ( Na tomto místě se přímo nabízí myšlenka, že první dva zásahy do nohou , a taky zásah do hýždí, směřovaly z asi osmé hodiny, použiji-li leteckou terminologii, z pozice utíkajícího Morávka. Střílel tedy Herschelmann s Fleischerem). Ota klopýtne a padne na kolena. Cítí bolest, ale nehodlá padnout do rukou gestapa živý. V pokleku se snaží pronásledovatele zasáhnout. Němci střílí, ( je předpoklad, že zde už zasáhli do boje i Schultze s Kowalczykem), i když už riskují, že protivníka usmrtí. To se také v zápětí stane. Průstřel aorty ukončuje život škpt. Václava Morávka. Gestapák Kowalczyk, ( podle Ströbingera), možná , že to byl Fleischer, ( Tvrzení proti tvrzení -Fleischer se po válce k tomuto nikdy nevyjádřil ), sebere Morávkovu pistoli a ještě dvakrát střelí mrtvolu do hlavy. Určitě ze vzteku, protože na imitaci sebevraždy to je příliš. V aktovce, dle mého soudu, nebylo nic. Fotografie a klíče byly nalezeny u mrtvého Morávka – tašku odhodil právě proto, že byla prázdná a překážela by mu v běhu. Morávek by rozhodně neriskoval ztrátu fotografií, kdyby se mu podařilo utéct. A možná předpokládal, že se u ní Fleischer s Herschelmannem zdrží. Po provedené pitvě bylo tělo škpt. Morávka zpopelněno, zřejmě už pod jiným jménem a s velikou pravděpodobností byl popel rozptýlen na ďáblickém hřbitově, kam Gestapo odváželo ostatky i ostatních svých obětí.

Epilog

O odbojové skupině „Tří králů“, která působila pod Obranou národa, už toho bylo napsáno a natočeno poměrně hodně. Jedna z událostí týkající se jejich činnosti , která završovala jejich hrdinský boj v ilegalitě a to okolnosti smrti škpt. Václava Morávka, nebyla až do nedávné doby nijak podrobně popsána. Zásluhou historika Viléma Čermáka, který vypátral v Ústavu soudního lékařství v Praze pitevní protokol škpt. Morávka, se mu za odborné lékařské konzultace podařilo zrekonstruovat rozsah zranění a taky vyvrátit léty tradovanou legendu o posledním boji Václava Morávka.
Toto vše je tématem jeho diplomové práce, podstatný výtah je k dispozici v knihovně VHÚ v Praze na Žižkově v časopise Historie a vojenství, článek „Tři otázky Václava Morávka“ 2/1999, str.396-399. Já sám jsem měl již před tím jisté pochybnosti, že se vše seběhlo tak, jak bylo léty publikováno. Hlavně jsem se opíral o výsledky pátrání pánů Ivanova, Jelínka, Kettnera a Jedličky. Výsledky mého pátrání a konzultací s panem Čermákem, jsou výše popsány. Až sem by se jevilo všechno jasné, ovšem až na poslední skrytou figuru tohoto příběhu. Je jím člověk, v příběhu vystupující jako mjr.H a npor.S./příp. Svoboda/. Jsem přesvědčen, že touto osobou je Bohumil Siebert.
Dne 24.6.2004 uvedla Česká televize ve své pravidelné zpravodajské relaci „Události“, informaci o konfidentech Gestapa, kteří se po převratu v únoru 1948 postupně stali spolupracovníky nově vzniklé komunistické StB. Mimo jiné jmenovali i jistého Bohumila Sieberta, vedeného pod krycím jménem DANILO, narozeného 16.4.1909, registrovaného ve svazcích 1.správy StB jako „Tajný spolupracovník“, registr.číslo 00261 od 1.3.1955 u S StB Jáchymov a posléze v kategorii „Agent“, registr.číslo 06211 od 27.4.1959 u OO-MV Praha 2. V pořadu bylo uvedeno, že se měl dotyčný podílet na likvidaci odbojové skupiny plk. Balabána, plk.Mašína, a škpt. Morávka. ( V Archívu MV, pod číslem 325-101-3, leží zpráva agenta Stb „Horníka“ o rozhovoru s bývalým konfidentem gestapa Bohumilem Siebertem v kavárně Letná dne 19.3.1963.  Záhada vlastně zbývá jen jedna. Jak je možné, že zmizela veškerá dokumentace této osoby jak z VÚA v Karlíně, tak z archívu MV? ÚDV předal vše zpět do archívu MV a tam stopa končí.
Kdo a proč má zájem krýt mrtvou osobu? Proč je tento člověk, byť již dnes třináct let po smrti, pro někoho stále dost důležitou osobou. Která z těch zrůd ještě žije? Čí synci těží z temné minulosti otců a dědů? Možná namítnete, že to je stará známá věc. Jenže já se s tím nedokážu smířit. Ti chlapi bojovali a umírali za svobodu. Za budoucnost českého národa. Tedy i za nás. Cítím vůči nim dluh. Tak bych chtěl alespoň napsat, že jeden proradný padouch zradil ze strachu o život a pak znovu, aby se měl jako prase v žitě. Kolik lidí má na svědomí a tak. A aby to slyšeli i ti, kterým zajistil pohodlný život. Pokud Vás tento případ zaujme, rád Vám zodpovím případné dotazy.

Autor: Jiří Sedláček
Použité fotografie: Tři kontra Gestapo (Kettner, Jedlička), archiv autora