UNIFORMY WEHRMACHTU, 1938–1940

Do našeho pohraničí v roce 1938 a následně na bojiště 2. světové války vstupovala německá branná moc (Wehrmacht) ve stejnokrojích, jejichž hlavní rysy byly zavedeny již v roce 1915. Změny v této uniformě reagovaly na poptávku po modernizaci a větším pohodlí při zachování efektivity v bojových podmínkách. Při čtení dat, kdy byla zavedena ta či ona součást uniformy, se však nesmíme domnívat, že ji okamžitě přejala celá armáda. Spíš naopak, zavádění nových prvků z různých důvodů vyžadovalo jistý čas, a dlouho se donášely starší typy ústroje i výstroje. A navíc již brzy poté, co válka začala, odrážela se ve vzhledu ústroje i výstroje čím dál větší snaha o úspornost.

Jako v zákopech Velké války

Jednou z hlavních podmínek Versailleských mírových jednání bylo co možná nejvíce omezit bojovou sílu Německa. Tak armáda neboli „říšská obrana“ (Reichswehr) tzv. Výmarské republiky nesměla překročit početní stav 100 000 mužů, měla zakázáno rozvíjet tankové jednotky a dělostřelectvo atd. Svou roli zde hrály i omezené finanční možnosti, způsobené inflací a platbou válečných reparací. Až do roku 1933 se uniforma německých vojáků příliš nelišila od té, jakou nosili v zákopech na sklonku 1. světové války. Její základní barva byla tzv. polní šeď (Feldgrau), šedého odstínu. Prvoválečnému typu se podobal jak polní kabát (Feldrock), s manžetami, plisovanými náprsními a šikmo prostřiženými bočními kapsami, tak i vysoké holínky (Marschstiefeln) z černé zádové kůže. Ještě v roce 1933 byly zavedeny šedé límcové výložky (Kragenspiegel), připomínající „petlice“ někdejších pruských gardových jednotek, se dvěma průsvity v barvě zbraně; na zahrocených náramenících bylo tradičně vyšito číslo pluku, v němž voják sloužil. Barva zbraně (Waffenfarbe) pro pěchotu byla bílá. Číslo toho kterého pluku bylo také vytlačeno na knoflících. Nadále se nosila starší ocelová helma (Stahlhelm) vzor 1916, navíc polní čepice, furažka, s látkovým stínítkem, nad nímž byla umístěna kokarda v národních barvách (černo-bílo-červená).

Pod nacistickou vlajkou

Politické změny v Německu od roku 1933 se čím dál víc odrážely i ve vzhledu uniforem, především v podobě označení s národně socialistickou symbolikou. V rámci Hitlerova nařízení z 16. března 1935 byl Reichswehr přejmenován na Wehrmacht, tzn. „brannou moc“.

Roku 1933 obdrželi vojáci wehrmachtu nové sako, zvané polní blůza (Feldbluse), s náprsními i bočními plisovanými kapsami, bez manžet a s menším počtem aluminiových knoflíků. Barva polní šedi dostala zelenavý nádech. Číslo pluku z knoflíků zmizelo, zůstal jen jejich charakteristický „kropenatý“ povrch. Límec i nárameníky byly v základní barvě polní šedi. Rovněž byly zavedeny nové vlněné kalhoty v barvě kamenné šedi (Steingrau). 14. března téhož roku byl na levou stranu přilby přidán heraldický štítek v národních barvách. Dne 17. února 1934 byl přemístěn na pravou stranu helmy, zatímco na pravou stranu hrudi přibyl nový státní symbol v podobě bílé orlice na polně šedém podkladu.

Dne 5. dubna 1934 došlo k zavedení nové trikolóry na pravé straně přilby, zatímco na její levou stranu přibylo specifické armádní označení (černý štítek s bílou orlicí). Ke konci roku 1934 byla předepsána nová polní blůza s tmavým polně šedým límcem a nárameníky. Tento typ blůzy byl vybaven háčky pro podpírání opasku a výstroje. Téhož roku byla zavedena nová praktičtější polní čapka, lodička (na její čelní straně byla umístěna orlice, pod ní kokarda převýšená lomeným proužkem v barvě zbraně).

Dne 1. července 1935 byl přijat nový typ ocelové přilby, označený jako M1935. 10. září téhož roku došlo ke změně barvy límce na blůze na tmavozelenou. Límcové výložky byly modifikovány o tmavozelený průsvit uprostřed, a před svým umístěním na límec blůzy byly našity na tmavozelený podklad. Od prosince (10. 12.) 1935 začaly být z tmavozelené látky vyráběny také nárameníky. V lednu 1936 byly staré opaskové spony se symbolem „Výmarské republiky“ nahrazeny novým vzorem pro wehrmacht (S typickou orlicí a heslem teutonských rytířů – GOTT MIT UNS (Bůh s námi)) a 19. června téhož roku došlo k zavedení nové náprsní orlice bílé barvy na tmavozeleném podkladu.

26. listopadu 1938 byly provedeny další změny označení, když byla barva zbraně odstraněna z límcových výložek a nahrazena tmavozelenými průsvity pro všechny zbraně a služby. Pro lepší odlišení jednotlivých odvětví dostaly barevnou obrubu nárameníky, od této doby zaobleného střihu.

„Blesková válka“

Náprsní orlice bílé barvy byla 5. února 1939 nahrazena stříbrošedou, na zeleném podkladu. 18. dubna 1939 byl zaveden nový systém podpěr řemení (v podobě háčků vzadu i vpředu). Navíc byla z uniformy odstraněna čísla roty. Tuto uniformu nosila německá armáda v době svých prvních triumfů, a do ní začala oblékat herce i Hollywoodská filmová studia. Dne 9. listopadu 1939, když válka trvala teprve dva měsíce, začal se projevovat nedostatek prostředků na konzervaci kůže, takže musely být sníženy holínky. Podrážky holínek byly, podle velikosti, zesíleny 35 až 45 cvočky.

1. března 1940 byla z pravé strany přilby odstraněna trikolóra. O tři týdny později začala být helma M1935 nahrazována zesíleným modelem. Během roku 1940 se začala vyrábět nová polní blůza s polně šedým límcem. Límcové výložky byly posunuty na okraj límce, protože jejich zelený podklad se již k uniformě nehodil. 9. května 1940, pravděpodobně v reakci na zrušení tmavozeleného límce, došlo ke změně límcových výložek do finální podoby s průsvity v barvě myší šedi (Mausgrau) namísto polně šedých. Změny zaznamenala rovněž náprsní orlice, v tlumené barvě myší šedi na polně šedém podkladu (v červnu 1940). Dosavadní nárameníky byly roku 1940 nahrazeny polně šedými, a oficiálně z nich bylo odstraněno číslo pluku. Ve stejné době byly nárameníky opatřeny nasouvací pruhy s vyšitým označením pluku. Výroba vlněných kalhot v barvě kamenné šedi v roce 1940 uvolnila místo polně šedým, shodným s blůzou. Již před rokem 1940 se objevily kotníkové šněrovací boty a látkové spinky, které zpočátku nosili jen vojáci v týlových oblastech, ale jak válka pokračovala, dostávaly se i k frontovým jednotkám. Stejně tak začalo být nosné řemení vyráběno z hrubé bavlněné tkaniny, určené pro využití v tropech, ačkoli kvůli materiální nouzi, způsobené pokračující válkou, se objevovalo čím dál častěji.

Standardní součástí výstroje všech příslušníků německých pozemních vojsk po celou 2. světovou válku byl dlouhý plášť (Tuchmantel). Byl ušit z vlněného sukna v barvě polní šedi, a chránil majitele v prvé řadě před deštěm a zimou. Na pochodu byl srolován a připnut k torně (viz níže).

Zbrojní barvy a hodnostní označení

Jak již bylo řečeno, zbrojní barvy na uniformách sloužily jako označení určitého druhu vojska (zbraně) nebo služby, a proto byly odlišné. Tento článek je zaměřen na pěchotu wehrmachtu, jejíž zbrojní barva byla bílá. Kromě „řadové“ pěchoty byla touto barvou označena motorizovaná pěchota, kulometné prapory a lehká protivzdušná obrana. Jednotky tankových granátníků (Panzergrenadiere), srovnatelné zhruba s dnešními motostřelci, používaly zbrojní barvu trávově (tmavě) zelenou. Nicméně pancéřoví granátníci hráli významnou roli především v druhé fázi války, Naopak světlezelenou zbrojní barvu měla již tradičně lehká, myslivecká pěchota a horská pěchota; svou výstrojí a bojovým zařazením se však od prostých „blátošlapů“ poněkud lišila. A zcela na okraj nutno poznamenat, že navzdory rozšířené představě o vysoké mechanizaci wehrmachtu, byla skutečná situace značně odlišná: až do konce války byla velká část německého polního dělostřelectva a většina trénu odkázána na koňskou sílu.

Vyšší stupně mužstva (Mannschaften) byly označeny nášivkami na nadloktí levého rukávu. Hodnost vojáka 1. třídy (u pěchoty Obergrenbadier) vyjadřovala kruhová nášivka s velkou stříbřitou čtyřcípou hvězdou (pyramidkou); desátníci (v dobové terminologii označovaní jako svobodníci (Gefreiter, Haupt- nebo Obergefreiter)) nosili jeden až dva ševrony (véčka) ze stříbrného prýmku, na trojhranném látkovém podkladu. Všechny doplňky uniforem wehrmachtu jako stužky, šňůrky či prýmky, byly zhotoveny z hliníkové příze.

K slavnostní uniformě patřil ozdobný třapec na bodák (Troddel), podle staré tradice v barevné kombinaci označující příslušnost ke konkrétnímu praporu a rotě, a také střelecká šňůra (Schießauzueichnungen) z hliníkové příze, zavěšená na pravé straně hrudi.

Výstroj

Řemení německých ozbrojených sil bylo vyráběno z černě lakované kůže. Opasek široký 4,5 cm měl stříbřitou kovovou sponu. Na opasku vpředu bylo umístěno po třech sumkách na zásobníky do pušky Kar. 98k (Mauser), s celkem 60 náboji; to přidávalo na váze kolem 2 kg. Vzadu krátká polní lopatka s chráničem (nesloužila jen k hloubení zákopů, ale také k boji zblízka), bodák v kovové modřené pochvě v koženém úchytu, chlebník a polní láhev (objem 0,75 l), s pohárkem, chráněnou plstěným potahem; posledně jmenovaná mohla být připnuta k vnější straně chlebníku. Jídelní příbor byl plechový nebo hliníkový, doplněný otvírákem na láhve a konzervy; vše bylo uloženo v sáčku. Na zádech nosil voják zavěšenu jídelní soupravu (Kochgeschirr M31) o objemu asi 1,5 l, srolovanou celtu z maskovací látky a plechové pouzdro s plynovou maskou.

Tato odlehčená výstroj (Sturmgepäck) byla nejčastěji nošena v bojových podmínkách – s různými obměnami. V prvních letech války nosili pěšáci ještě protichemickou pláštěnku, složenou v ploché brašně na prsou.

POLNÍ VÝSTROJ (STURMGEPÄCK)

1. Nosné popruhy
2. Háčky k nosným popruhům
3. Sumky na zásobníky Kar. 98k. Vnitřní strana (a), vnější strana (b)
4. Opasek pro mužstvo
5. Bodák (Seitengewehr) SG84/98 s pochvou a závěsníkem
6. Polní lopatka s chráničem
7. Chlebník M31 (obsahoval dávku chleba, „železnou zásobu“ jídla, nůž, vidličku, lžíci, ústní vodu, polní čapku, případně i několik ručních granátů)
8. Nosný systém odlehčené výstroje
9. Polní láhev M31 s potahem a pohárkem
10. Jídelní souprava M31
11. Plynová maska M38 (od r. 1940 nahrazovala starší M30, nicméně až do konce války se nosily oba vzory)
12. Pouzdro na plynovou masku s příslušenstvím
13. Protichemická pláštěnka s brašnou a řemínkem
14. Srolovaná maskovací celta M31 (šlo vlastně o trojhranný, nepromokavý stanový dílec, potištěný na obou stranách odlišnými kamuflážními vzory, který bylo možno nosit jako pončo na ochranu před deštěm nebo za účelem maskování)
15. Vak na celtu
16. Tyčové ruční granáty M24 se znázorněnou pojistkou (před použitím se musela odšroubovat hlavice granátu a nasadit roznětka)

K „velké polní“ patřila torna neboli „tele“, v podobě čtverhranné krabice z impregnovaného plátna, s chlopní z telecí kůže. Na vnitřní straně chlopně byly v rozích umístěny součásti holicí výbavy, náhradní nátělník, ručník a schránka s mycími potřebami, kapesníky a schránka s mýdlem. Uvnitř torny byl uložen pár náhradních ponožek (vyráběly se ve 4 velikostech), jídelní miska s baleným chlebem, chráněná plátěným potahem. Dále pár střevíců (špičkami nahoru, podpatky od sebe) z nich v pravém byl zastrčen čisticí kartáč na boty, v levém krém na boty a hadr. Uprostřed plechová schránka s nářadím na čištění pušky – čisticím řetízkem, olejovými kartáčky, olejničkou a knoty. Dále stanové kolíky, provazy a teleskopické tyče, zapečetěná konzerva s přídělem masa. K horní části torny byl připnut srolovaný plášť nebo celta, případně oboje.

Ke standardnímu vybavení vojáků wehrmachtu patřil rovněž bakelitový kompas, používaný při plnění průzkumných a pozorovacích úkolů; usnadňoval především návrat k vlastní jednotce.

Při dlouhých pochodech byla torna spolu s oblečením (sportovní a cvičební úbor a rezervní prádlo) převážena zavazadlovým trénem.  

Není-li uvedeno jinak, pocházejí obrázky a fotografie z archívu autora.

HLAVNÍ ZDROJE

Herbert Knötel: Uniformenkunde. Das Deutsche Heer. Friedensuniformen bis Ausbruch des Weltkrieges. II. Taffelband. Stutgart: Spermann 1982

Uniformen der deutschen Wehrmacht, 1935–1939, Herausgeber Heinz Mizkat, Essen

Andrew Mollo, Malcolm McGregor: Vojenské stejnokroje druhé světové války. Naše vojsko 2008